Hnízdo snů vypravuje:

Jsem více než jen dům z kamene a dřeva. Jsem strážce vzpomínek, tichý pozorovatel lidských osudů, které se v mých zdech odehrávaly po staletí. Každý krok, každé slovo, každý smích i slza se do mě nesmazatelně vryly. Slyším štěkot psů na dvorku a vidím záblesky ohně z roku 1586, který mě málem pohltil.

Cítím dotyk dlaní všech těch řezníků, pekařů, radních a architektů, kteří mě vlastnili, a slyším šum jejich šatů, když procházeli mými komnatami. V každém koutě se skrývá nějaký příběh, nějaké tajemství. V kuchyni cítím vůni pečeně, kterou kdysi připravovala paní Aupická pro svého muže, v pokoji v patře slyším tichý pláč Marie Šolcové nad ztrátou manžela. Dokonce i v kamenech mého zdiva je zapsaná radost dětí Hronkových, které si na dvorku hrály na schovávanou.

A tyto vzpomínky nejen uchovávám, ale i sdílím. S každým, kdo do mě vstoupí s otevřeným srdcem, se dělím o své zážitky. Někdy v podobě snění, jindy skrze závan vůně nebo nečekaný zvuk. Návštěvníci "Hnízda snů", jak mi nyní říkají, často vyprávějí o živých snech, které se jim v mých pokojích zdají, o pocitech klidu a pohody, které je v mých zdech obklopují. Není divu, vždyť jsem plný historií a emocí, které se na tomto místě nahromadily za staletí.

Jsem dům s pamětí, dům s duší. A dokud budu stát, budu i nadále chránit a sdílet vzpomínky na všechny ty, kteří v mých zdech žili, milovali a snili. Jsem živoucí kronika Hradce Králové, otevřená kniha, do které může nahlédnout každý, kdo touží poznat tajemství minulosti.

Mé kořeny sahají hluboko do minulosti, až do dob, kdy se po hradeckém rynku proháněli rytíři v lesklých zbrojích a dámy v hedvábných róbách. Vznikl jsem ve století čtrnáctém, v časech Karla IV., kdy království české vzkvétalo a Hradec Králové se pyšnil titulem věnného města českých královen. Pamatuji si zvuk kladiv na kameni, když mě stavěli zkušení kameníci, a vůni čerstvého dřeva, z něhož tesaři vytvářeli mé trámy a krovy. Byl jsem svědkem mnoha radostí i strastí, které se v mých zdech odehrávaly během staletí.

Bohužel, mé nejstarší vzpomínky jsou zahaleny mlhou času. Jména mých prvních pánů, jejich osudy a příběhy, to vše se ztratilo v proudu let. Teprve mnohem později, v roce 1575, se mé jméno objevuje v hradeckých kronikách, a to pouze jako "dům sirotků, pozůstalý po nebožtíku Václavu Šprinclovi." Ó, Václave Šprincle, kdo jste byl a jaký osud vás potkal? To už se asi nikdy nedozvíme. Zůstalo jen vaše jméno, zapsané v kronikách města, a já, dům, němý svědek vašeho života.

Víme však o tvém příbuzném, Pavlovi Šprinclovi, koželuhovi s rukama ztvrdlýma od práce a s duší zocelenou životními útrapami. Byl to muž drsný jako kůže, kterou opracovával ve své dílně, ale zároveň měl srdce plné lásky ke svým dcerám, jež kvetly jako růže v jarní zahradě. Jedna z nich, spanilá a sličná, se provdala do vážené rodiny Huspeků, čímž se osudy obou rodů propletly v jeden nerozlučný celek. A toto spojení, jak se později ukázalo, mělo na můj osud nemalý vliv.

Ach, ten osudový rok 1586! V den svaté Marty, ochránkyně domácího krbu, se nebem nad Hradcem rozpoutala strašlivá bouře ohně. Plameny tančily na střechách a s žíznivou rychlostí pohlcovaly dřevo domů. I já, tehdy útočiště sirotků, jsem se ocitl v jejich mocných spárech. Cítil jsem palčivou bolest, když oheň olizoval mé trámy, a slyšel praskot dřeva, když se pod náporem žáru bortilo. Zůstala ze mě jen spálená ruina, doutnající rána v srdci města. I pivovar, jenž mi po staletí stál po boku, lehnul popelem. Sirotci, ubohá dítka, ztratili svůj domov a ocitli se na milosti osudu.

Ale Hradec Králové se nevzdal. Z hlubin královských lesů přivezli muži mohutné duby, jejichž kmeny byly silné jako paže obrů. Z těchto stromů, symbolů síly a odolnosti, znovu vystavěli mé tělo. Znovu jsem se vztyčil k nebi, hrdý a nezlomný. Stal jsem se opět domovem, a nejen pro sirotky. V mých zdech se vařilo pivo, zlatistý mok, jenž zaháněl smutek a spojoval lidi v dobrém i zlém.

Čas plynul jako voda v Labi, odnášeje s sebou vzpomínky na požár a strádání. V roce 1590 se Ciprián Šprincl, jeden z dědiců mého prvního pána, rozhodl můj osud svěřit do jiných rukou. Byl to mladík ušlechtilého rodu, ale s duší umělce. Raději trávil dny v obklopení barev a pláten, než aby se zaobíral starostmi o hospodářství. A tak jsem se stal majetkem Adama Huspeky a jeho půvabné choti Markéty, vdovy po Adamovi Rojtovi z Bílé Hory. Za 600 kop grošů míšeňských, z nichž polovina připadla Markétě jako věno, jsem jim otevřel své brány.

Huspekovi se však v mém stínu dlouho neohřáli. V roce 1594, sotva splatili dluh Cipriánovi, prodali mě dál. Novými majiteli se stali Jan a Kateřina Morávkovi, lidé z dobrého rodu a s tučnou měšcí. Za 630 kop grošů míšeňských jsem se jim poklonil a přijal je pod svou střechu. Zdálo se, že konečně naleznu klid a stálost, ale osud měl jiné plány. Huspekovi, tísněni nedostatkem peníze, prodali svou pohledávku na mě a já jsem se stal předmětem obchodu a spekulací.

Léta plynula a já jsem sledoval, jak se v mých komnatách střídají majitelé. Pekař Jan Tichý s chotí Saloménou, kolář Adam Malina s ženou Annou, a nakonec Marta Mikšíčková, žena statečná a nezávislá, která si i po sňatku s Pavlem Mikšíčkem uchovala svůj majetek a svobodu. Jak se ke mně dostala, zůstává zahaleno rouškou tajemství. Snad díky obchodním stykům s Václavem Morávkem? Nebo se k ní dostala jinou, dosud neznámou cestou? Kdo ví...

Po Martě jsem prošel rukama mnoha dalších majitelů. Ztratil jsem se v temnotách třicetileté války, abych se znovu vynořil jako pusté místo. Až Jan Josef Hronek s chotí Annou mi vdechli nový život. Postavili mě znovu, z kamene a dřeva, a já jsem se stal svědkem jejich rodinných radostí i starostí. Viděl jsem, jak své syny, Antonína a Jana, obdarovává rozestavěnými domy, a jak později svůj dar mění a svěřuje mě do rukou dcery Terezie a jejího muže, jircháře Josefa Baumana.

Jirchář Josef Bauman, muž s rukama zocelenýma prací a s bystrým pohledem, se stal mým novým pánem. Pod jeho laskavou, leč pevnou rukou jsem vzkvétal. Baumané, poctiví a pracovití, mi byli věrní po dlouhá léta. Až do roku 1768 jsem pod jejich ochranou prožíval dny plné klidu a pohody. Slyšel jsem klapot koňských kopyt na dlažbě, smích dětí na dvorku a večer co večer se z mé kuchyně linula vůně čerstvého chleba a pečeně.

Pak se však ozval zlověstný zvuk – praskot ohně. Sousední dům Unterlechnerovský se stal obětí plamenů. S hrůzou jsem sledoval, jak se oheň šíří a hrozí pohltit i mě. Naštěstí se mi požár vyhnul, ale strach a vzpomínky na rok 1586 se znovu vynořily z hlubin mé paměti.

Po Baumanových jsem se dostal do rukou Anny Strnadové, rozené Baumanové. Byla to žena jemná a křehká, ale bohužel ji tížily dluhy. A tak jsem v roce 1774 musel být prodán v dražbě. Novým majitelem se stal urozený pan Jan Nabl, radní královéhradecký. Byl to muž vážený a zámožný, ale v mých zdech se dlouho nezdržel. V roce 1786, cítíc se již blízko konce svých dnů, odkázal mě svým dětem a manželce.

Od té doby se majitelé střídali jako ...listí ve větru. Václav Aupický s chotí Annou, jejich dcera Anna provdaná Kačírková, Václav Všetečka, manželé Svobodovi, řezník František Ponec – všichni ti v mých komnatách zanechali svůj otisk. Slyšel jsem jejich hlasy, smích i pláč, byl jsem svědkem jejich štěstí i trápení.

Až v roce 1889 přišla změna, která mi navždy vtiskla nový vzhled. Mým novým pánem se stal Josef Šolc, pokladník Záložní úvěrové banky. Byl to muž činorodý a moderní, s duchem pokroku. S vizí a energií se pustil do velkolepé přestavby, která mi vdechla nový život. Podle plánů pana architekta Viktora Weinhengsta jsem se proměnil v elegantní nájemní dům. Zmizely staré dřevěné příčky, místo nich vyrostly nové, zděné zdi. V místech, kde kdysi stávaly maštale, vznikly útulné byty. Získal jsem i moderní vymoženosti, o kterých se mým předchozím majitelům ani nesnilo – vodovod, kanalizaci, plynové osvětlení.

Šolcovi byli prvními, kdo mi dal novou tvář, tvář moderního města. A i když později přišly další změny, další přestavby, jejich odkaz zůstal v mých zdech navždy zapsaný.

S nástupem nového století, roku 1900, jsem se stal svědkem změn nejen v mých zdech, ale i v životě celého Hradce Králové. Do ulic vyjely první automobily, v domech se rozsvítila elektrická světla a vzduchem se nesly zvuky gramofonů a pian. I já jsem se měnil, přizpůsoboval se nové době. Šolcovi se odstěhovali a mé byty zaplnili nájemníci – rodiny s dětmi, svobodní páni, řemeslníci i umělci. Slyšel jsem jejich příběhy, jejich smích i pláč, byl jsem svědkem jejich životů.

V roce 1921 zemřela paní Anna Šolcová a já jsem se stal majetkem jejích dědiců. Byli to lidé z různých koutů země, s různými osudy a zájmy. Společně se o mě starali, opravovali mou fasádu, vyměňovali okna, udržovali mě v dobrém stavu. Za války, v roce 1940, mi Marie Šolcová, provdaná Hodková, nechala opravit fasádu, abych i v těch nelehkých časech vypadal důstojně. A o rok později bylo nutné opravit i kanalizaci, neb zub času nahlodal i mé vnitřnosti.

Po válce jsem se stal domovem pro mnoho rodin. V mém přízemí se otevřel obchod s látkami a modistická dílna, kde se šily elegantní klobouky. V padesátých letech se do mě nastěhoval národní podnik Textila, který v mých prostorách zřídil prodejnu a dílnu. V té době jsem byl plný života, v mých bytech se ozýval dětský smích, v chodbách vonělo pečené maso a z oken se linula hudba.

V roce 1964 se uvažovalo o zbourání mého dvorního křídla, ale nakonec z toho sešlo. Byl jsem rád, že mohu i nadále poskytovat útočiště lidem, kteří v mých zdech našli svůj domov. V sedmdesátých letech jsem se dostal do správy státu. Byl jsem již v pokročilém věku, mé zdi nesly známky času a mé trámy začínaly povolovat. Přesto jsem byl určen k rekonstrukci, neb mé historické a architektonické hodnoty byly nepopiratelné.

Po sametové revoluci jsem se znovu dostal do soukromých rukou. V roce 1993 začala má velká obnova. Byl jsem z mě zřízen útulný penzion "U svatého Lukáše". Práce byly dokončeny v roce 1998 a já jsem s hrdostí otevřel své brány novým hostům. V roce 1999 byla zastavěna i terasa v podkroví, čímž jsem získal další prostory pro ubytování. V roce 2014 jsem znovu změnil majitele a dnes se v mně opět pilně pracuje, abych mohl i nadále sloužit lidem a být svědkem jejich životních příběhů.

 Jsem dům, který se přizpůsobuje času, ale nikdy nezapomíná na svou minulost. Jsem dům, který žije a dýchá s Hradcem Králové, městem, jehož jsem součástí. A ačkoliv jsem za ta staletí prošel mnoha rukama, v každé z nich jsem našel kus srdce, kus historie, který mě utvářel a dělal ze mě to, čím jsem dnes.

The Nest of Dreams tells:

I am more than just a house of stone and wood. I am a keeper of memories, a silent observer of human destinies that have played out within my walls for centuries. Every step, every word, every laugh and tear are indelibly etched in me. I hear the dogs barking in the yard and see the flashes of the fire of 1586 that almost consumed me.

I feel the touch of the palms of all those butchers, bakers, councilors and architects who owned me, and I hear the rustle of their clothes as they passed through my chambers. In every corner lies a story, a secret. In the kitchen I smell the aroma of the roast that Mrs. Aupická once prepared for her husband, in the room upstairs I hear the quiet weeping of Marie Šolcová over the loss of her husband. Even the stones of my masonry record the joy of the Hronka children playing hide-and-seek in the yard.

And I not only keep these memories, I share them. I share my experiences with everyone who enters me with an open heart. Sometimes in the form of a dream, sometimes through a whiff of a scent or an unexpected sound. Visitors to the "Dream Nest," as they now call me, often tell of the vivid dreams they have in my rooms, of the feelings of peace and comfort that surround them within my walls. No wonder, after all, I am full of history and emotions that have accumulated in this place over the centuries.

I am a house with a memory, a house with a soul. And as long as I stand, I will continue to protect and share the memories of all those who lived, loved and dreamed within my walls. I am a living chronicle of Hradec Králové, an open book that anyone who desires to know the secrets of the past can look into.

My roots go back to the days when knights in shining armor and ladies in silk robes roamed the Hradec Králové market square. I was founded in the fourteenth century, during the reign of Charles IV, when the Czech Kingdom flourished and Hradec Králové was proud of its title as the dowry city of the Czech queens. I remember the sound of hammers on stone as experienced stonemasons built me, and the smell of fresh wood as carpenters crafted my beams and trusses. I have witnessed many joys and sorrows that have taken place within my walls over the centuries.

Unfortunately, my earliest memories are shrouded in the mists of time. The names of my first masters, their fates and stories, all of this has been lost in the flow of years. Only much later, in 1575, does my name appear in the Hradec chronicles, and only as "the orphans' house, the heir of the late Václav Šprincl." Oh, Václav Šprincl, who were you and what fate befell you? We will probably never know. Only your name remains, written in the chronicles of the city, and I, the house, a silent witness to your life.

However, we know about your relative, Pavol Šprincel, a tanner with hands hardened by work and a soul hardened by life's hardships. He was a man as rough as the leather he worked in his workshop, but at the same time he had a heart full of love for his daughters, who bloomed like roses in a spring garden. One of them, handsome and pretty, married into the respected Huspek family, thus intertwining the destinies of both families into one inseparable whole. And this connection, as it turned out later, had a considerable influence on my fate.

Oh, that fateful year 1586! On the day of Saint Martha, the protector of the home hearth, a terrible firestorm raged across the sky above Hradec. The flames danced on the roofs and devoured the wood of the houses with thirsty speed. I, then a refuge for orphans, found myself in their mighty clutches. I felt a searing pain as the fire licked my beams, and I heard the wood crack as it collapsed under the onslaught of heat. All that remained of me was a burnt ruin, a smoldering wound in the heart of the city. Even the brewery, which had stood by my side for centuries, lay in ashes. The orphans, poor children, lost their home and found themselves at the mercy of fate.

But Hradec Králové did not give up. From the depths of the royal forests, men brought mighty oaks, whose trunks were as strong as the arms of giants. From these trees, symbols of strength and resilience, they rebuilt my body. I rose to the sky again, proud and unbreakable. I became a home again, and not only for orphans. Beer was brewed within my walls, a golden drink that drove away sadness and united people in good and bad.

Time flowed like water in the Elbe, carrying with it memories of fire and hardship. In 1590, Ciprián Šprincl, one of the heirs of my first master, decided to entrust my fate to other hands. He was a young man of noble lineage, but with the soul of an artist. He preferred to spend his days surrounded by paints and canvases rather than worry about the economy. And so I became the property of Adam Huspek and his charming wife Markéta, widow of Adam Rojta of Bílá Hora. For 600 Meissen groschen kopecks, half of which went to Markéta as a dowry, I opened my doors to them.

However, the Huspeks did not warm up in my shadow for long. In 1594, as soon as they had paid off their debt to Ciprián, they sold me on. The new owners were Jan and Kateřina Morávka, people of good family and with a fat purse. For 630 kopecks of Meissen groschen I bowed down to them and took them under my roof. It seemed that I would finally find peace and stability, but fate had other plans. The Huspeks, pressed by a lack of money, sold their claim on me and I became the subject of trade and speculation.

Years passed and I watched as the owners of my chambers changed. Baker Jan Tichý with his wife Saloména, wheelwright Adam Malina with his wife Anna, and finally Marta Mikšíčková, a brave and independent woman who, even after marrying Pavel Mikšíček, retained her property and freedom. How she came to me remains shrouded in mystery. Perhaps thanks to business dealings with Václav Morávek? Or did she come to me through another, still unknown, path? Who knows...

After Marta, I passed through the hands of many other owners. I was lost in the darkness of the Thirty Years' War, only to resurface as a desolate place. Until Jan Josef Hronek and his wife Anna breathed new life into me. They built me ​​again, from stone and wood, and I became a witness to their family's joys and worries. I saw how he gifted his sons, Antonín and Jan, with houses under construction, and how he later changed his gift and entrusted me to his daughter Terezia and her husband, the farmer Josef Bauman.

Jirchář Josef Bauman, a man with hands hardened by work and a sharp eye, became my new master. Under his kind but firm hand I flourished. The Baumans, honest and hardworking, were faithful to me for many years. Until 1768, under their protection I lived days full of peace and comfort. I heard the clatter of horses' hooves on the pavement, the laughter of children in the yard and every evening the smell of fresh bread and roast meat wafted from my kitchen.

But then there was an ominous sound – the crackling of fire. The neighboring Unterlechner house fell victim to the flames. I watched in horror as the fire spread and threatened to engulf me too. Fortunately, I escaped the fire, but fear and memories of the year 1586 resurfaced from the depths of my memory.

After the Baumans, I came into the hands of Anna Strnadová, née Baumanová. She was a gentle and fragile woman, but unfortunately she was burdened with debts. And so in 1774 I had to be sold at auction. The new owner was the noble Mr. Jan Nabl, a councilor of Hradec Králové. He was a respected and wealthy man, but he did not stay long within my walls. In 1786, feeling that the end of his days was near, he bequeathed me to his children and wife.

Since then, the owners have changed like ...leaves in the wind. Václav Aupický and his wife Anna, their daughter Anna, married Kačírková, Václav Všetečka, the Svobodas, the butcher František Ponec - all of them left their mark on my chambers. I heard their voices, laughter and crying, I witnessed their happiness and sorrow.

Only in 1889 did a change come that forever imprinted a new look on me. My new master was Josef Šolc, the treasurer of the Mortgage Credit Bank. He was an energetic and modern man, with a spirit of progress. With vision and energy, he embarked on a magnificent reconstruction that breathed new life into me. According to the plans of the architect Viktor Weinhengst, I was transformed into an elegant rental house. The old wooden partitions disappeared, and new brick walls grew in their place. Cozy apartments were built in places where stables once stood. I also acquired modern conveniences that my previous owners had never even dreamed of – water supply, sewage, gas lighting.

The Šolcs were the first to give me a new face, the face of a modern city. And even though other changes and reconstructions came later, their legacy remained forever inscribed in my walls.

With the beginning of the new century, in 1900, I witnessed changes not only in my walls, but also in the life of the entire Hradec Králové. The first cars entered the streets, electric lights were turned on in the houses, and the sounds of gramophones and pianos filled the air. I too was changing, adapting to the new times. The Šolcs moved out and my apartments were filled with tenants – families with children, single men, craftsmen and artists. I heard their stories, their laughter and tears, I witnessed their lives.

In 1921, Mrs. Anna Šolcová died and I became the property of her heirs. They were people from different parts of the country, with different destinies and interests. Together they took care of me, repaired my facade, replaced the windows, kept me in good condition. During the war, in 1940, Marie Šolcová, married Hodková, had the facade repaired so that I would look dignified even in those difficult times. And a year later, it was necessary to repair the sewage system, because the ravages of time had also eaten away at my insides.

After the war, I became home to many families. A fabric store and a milliner's workshop opened on my ground floor, where elegant hats were sewn. In the 1950s, the national textile company Textila moved in and set up a shop and workshop in my premises. At that time, I was full of life, children's laughter could be heard in my apartments, the corridors smelled of roast meat, and music flowed from the windows.

In 1964, there was a discussion about demolishing my courtyard wing, but in the end it was not possible. I was happy to continue to provide shelter to the people who had found their home within my walls. In the 1970s, I entered the state administration. I was already of advanced age, my walls bore the marks of time and my beams were beginning to give way. Nevertheless, I was destined for reconstruction, because my historical and architectural values ​​were undeniable.

After the Velvet Revolution, I was once again in private hands. In 1993, my great renovation began. I was turned into a cozy guesthouse "U svatého Lukáše". The work was completed in 1998 and I proudly opened my doors to new guests. In 1999, a terrace in the attic was built, which gave me additional accommodation space. In 2014, I changed owners again and today I am again working diligently so that I can continue to serve people and witness their life stories.

 I am a house that adapts to time, but never forgets its past. I am a house that lives and breathes with Hradec Králové, the city of which I am a part. And although I have passed through many hands over the centuries, in each of them I have found a piece of heart, a piece of history that has shaped me and made me what I am today.

Das Nest der Träume erzählt:

Ich bin mehr als ein Haus aus Stein und Holz. Ich bin der Hüter der Erinnerungen, ein stiller Beobachter der menschlichen Schicksale, die sich seit Jahrhunderten in meinen Mauern abspielen. Jeder Schritt, jedes Wort, jedes Lachen und jede Träne hat sich unauslöschlich in mich eingebrannt. Ich höre Hunde im Hinterhof bellen und sehe Blitze des Brandes von 1586, der mich fast vernichtet hätte.

Ich kann die Berührung der Handflächen all der Metzger, Bäcker, Stadträte und Architekten spüren, denen ich gehört habe, und das Rascheln ihrer Kleidung hören, wenn sie durch meine Gemächer gehen. In jeder Ecke lauert eine Geschichte, ein Geheimnis. In der Küche rieche ich den Braten, den Frau Aupická einst für ihren Mann zubereitet hat, im Zimmer oben höre ich Marie Šolcovás leisen Schrei über den Verlust ihres Mannes. Sogar in den Steinen meines Mauerwerks ist die Freude der Hronka-Kinder geschrieben, die im Hinterhof Verstecken spielten.

Und ich behalte diese Erinnerungen nicht nur, sondern teile sie auch. Ich teile meine Erfahrungen mit jedem, der mit offenem Herzen in mich eintritt. Manchmal in Form von Träumen, manchmal durch einen Hauch von Duft oder ein unerwartetes Geräusch. Besucher des „Nests der Träume“, wie sie mich jetzt nennen, erzählen oft von den lebhaften Träumen, die sie in meinen Räumen sehen, von den Gefühlen der Ruhe und des Wohlbefindens, die sie in meinen Wänden umgeben. Kein Wunder, ich bin voller Geschichte und Emotionen, die sich über die Jahrhunderte an diesem Ort angesammelt haben.

Ich bin ein Haus mit einer Erinnerung, ein Haus mit einer Seele. Und solange ich stehe, werde ich weiterhin die Erinnerungen all derer beschützen und teilen, die in meinen Mauern gelebt, geliebt und geträumt haben. Ich bin eine lebendige Chronik von Hradec Králové, ein offenes Buch, in das jeder schauen kann, der die Geheimnisse der Vergangenheit kennenlernen möchte.

Meine Wurzeln reichen tief in die Vergangenheit zurück, in die Zeit, als Ritter in glänzenden Rüstungen und Damen in seidenen Gewändern über den Hradec-Platz zogen. Ich wurde im 14. Jahrhundert, zur Zeit Karls IV., geboren, als das böhmische Königreich aufblühte und Hradec Králové stolz auf den Titel der Mitgiftstadt der böhmischen Königinnen war. Ich erinnere mich an das Geräusch von Hämmern auf Stein, als geschickte Maurer mich bauten, und an den Geruch von frischem Holz, als Zimmerleute meine Balken und Fachwerke anfertigten. Ich habe im Laufe der Jahrhunderte viele Freuden und Sorgen miterlebt, die innerhalb meiner Mauern stattgefunden haben.

Leider sind meine frühesten Erinnerungen im Nebel der Zeit gehüllt. Die Namen meiner ersten Meister, ihre Schicksale und Geschichten, alles verloren im Laufe der Jahre. Erst viel später, im Jahr 1575, erscheint mein Name in den Chroniken von Hradec, und zwar nur als „ein Waisenhaus, hinterlassen vom verstorbenen Václav Šprincl“. O Václav Šprincl, wer warst du und welches Schicksal ereilte dich? Wir werden es wahrscheinlich nie erfahren. Nur dein Name bleibt übrig, geschrieben in den Chroniken der Stadt, und ich, das Haus, der stille Zeuge deines Lebens.

Wir wissen jedoch von Ihrem Verwandten Pavlo Šprincel, einem Gerber mit durch die Arbeit verhärteten Händen und einer durch die Strapazen des Lebens verhärteten Seele. Er war ein Mann, so rau wie das Leder, das er in seiner Werkstatt bearbeitete, aber gleichzeitig hatte er ein Herz voller Liebe für seine Töchter, die wie Rosen in einem Frühlingsgarten blühten. Eine von ihnen, verschlafen und hübsch, heiratete in die angesehene Familie Huspek ein und verschränkte so die Schicksale beider Familien zu einem untrennbaren Ganzen. Und diese Verbindung hatte, wie sich später herausstellte, erheblichen Einfluss auf mein Schicksal.

Ah, dieses schicksalhafte Jahr 1586! Am Tag der heiligen Martha, der Beschützerin des Herdes, brach am Himmel über Hradec ein schrecklicher Feuersturm aus. Flammen tanzten auf den Dächern und verzehrten mit durstiger Geschwindigkeit das Holz des Hauses. Sogar ich, damals ein Zufluchtsort für Waisenkinder, geriet in ihre mächtigen Fänge. Ich spürte den sengenden Schmerz, als das Feuer über meine Balken leckte, und hörte das Knacken des Holzes, als es unter dem Ansturm der Hitze zusammenbrach. Von mir blieb nur eine verbrannte Ruine, eine schwelende Wunde im Herzen der Stadt. Sogar die Brauerei, die jahrhundertelang an meiner Seite stand, wurde in Schutt und Asche gelegt. Waisen, arme Kinder, verloren ihr Zuhause und waren dem Schicksal ausgeliefert.

Doch Hradec Králové gab nicht auf. Aus den Tiefen der königlichen Wälder holten die Menschen mächtige Eichen, deren Stämme so stark waren wie die Arme von Riesen. Aus diesen Bäumen, Symbolen für Stärke und Ausdauer, haben sie meinen Körper wieder aufgebaut. Stolz und standhaft stieg ich erneut in den Himmel auf. Ich wurde wieder ein Zuhause, nicht nur für Waisenkinder. In meinen Mauern wurde Bier gebraut, eine goldene Flüssigkeit, die die Traurigkeit vertrieb und die Menschen in Gut und Böse vereinte.

Die Zeit floss wie Wasser in der Elbe und brachte Erinnerungen an Feuer und Not mit sich. Im Jahr 1590 beschloss Ciprián Šprincl, einer der Erben meines ersten Herrn, mein Schicksal in andere Hände zu legen. Er war ein junger Mann von adliger Herkunft, aber mit der Seele eines Künstlers. Er verbrachte seine Tage lieber inmitten von Farben und Leinwänden, als sich um die Wirtschaft zu sorgen. Und so wurde ich Eigentum von Adam Huspek und seiner lieben Frau Markéta, der Witwe von Adam Rojt aus Bílá Hora. Für 600 Kopeken Meißener Groschen, von denen die Hälfte als Mitgift an Margarete ging, öffnete ich ihnen meine Tore.

Allerdings konnten sich die Huspeks in meinem Schatten nicht lange erwärmen. Im Jahr 1594 verkauften sie mich weiter, nachdem sie kaum die Schulden gegenüber Ciprián beglichen hatten. Die neuen Besitzer waren Jan und Kateřina Morávka, Menschen aus gutem Hause und mit großem Geldbeutel. Für 630 Kopeken Meißener Groschen verneigte ich mich vor ihnen und nahm sie unter mein Dach. Es schien, als würde ich endlich Frieden und Stabilität finden, aber das Schicksal hatte andere Pläne. Die Huspeks, die Geld verlangten, verkauften ihren Anspruch auf mich, und ich wurde Gegenstand von Handel und Spekulation.

Jahre vergingen und ich sah zu, wie meine Gemächer den Besitzer wechselten. Der Bäcker Jan Tichý mit seiner Frau Saloména, der Stellmacher Adam Malina mit seiner Frau Anna und schließlich Marta Mikšíčková, eine mutige und unabhängige Frau, die auch nach ihrer Heirat mit Pavel Mikšíček ihr Eigentum und ihre Freiheit behielt. Wie sie zu mir kam, bleibt rätselhaft. Vielleicht dank Geschäftskontakten mit Václav Morávek? Oder ist sie auf einem anderen, noch unbekannten Weg dorthin gelangt? Wer weiß...

Nach Marta bin ich durch die Hände vieler anderer Besitzer gegangen. Ich war in der Dunkelheit des Dreißigjährigen Krieges verloren, nur um als trostloser Ort wieder aufzutauchen. Erst Jan Josef Hronek und seine Frau Anna haben mir neues Leben eingehaucht. Sie bauten mich wieder auf, aus Stein und Holz, und ich wurde Zeuge ihrer familiären Freuden und Sorgen. Ich habe gesehen, wie er seinen Söhnen Antonín und Jan im Bau befindliche Häuser schenkt und wie er später seine Schenkung ändert und mich den Händen seiner Tochter Terezia und ihres Mannes, des Priesters Josef Bauman, anvertraut.

Jirchář Josef Bauman, ein Mann mit durch die Arbeit gehärteten Händen und einem scharfen Auge, wurde mein neuer Meister. Unter seiner freundlichen, aber festen Hand blühte ich auf. Die ehrlichen und fleißigen Baumans sind mir seit vielen Jahren treu. Bis 1768 verbrachte ich unter ihrem Schutz Tage voller Frieden und Trost. Ich konnte das Klappern der Pferdehufe auf dem Bürgersteig hören, das Lachen der Kinder im Hinterhof und den Geruch von frischem Brot und Braten, der Nacht für Nacht aus meiner Küche wehte.

Doch dann erklang ein unheilvolles Geräusch – das Knistern von Feuer. Das benachbarte Unterlechnerovský-Haus fiel den Flammen zum Opfer. Entsetzt sah ich zu, wie sich das Feuer ausbreitete und drohte, auch mich zu erfassen. Glücklicherweise entging mir das Feuer, aber aus den Tiefen meiner Erinnerung kamen Angst und Erinnerungen an das Jahr 1586 wieder an die Oberfläche.

Nach den Baumans fiel ich in die Hände von Anna Strnadová, geborene Baumanová. Sie war eine sanfte und zerbrechliche Frau, aber leider war sie mit Schulden belastet. Und so musste ich 1774 versteigert werden. Der neue Besitzer war der adlige Herr Jan Nabl, Ratsherr in Hradec Králové. Er war ein angesehener und wohlhabender Mann, aber er blieb nicht lange in meinen Mauern. Im Jahr 1786 fühlte er sich am Ende seiner Tage und vermachte mich seinen Kindern und seiner Frau.

Seitdem haben sich die Besitzer verändert wie ... Blätter im Wind. Václav Aupický und seine Frau Anna, ihre Tochter Anna heiratete Kačírková, Václav Všetečka, die Svobodas, der Metzger František Ponec – sie alle haben ihre Spuren in meinen Gemächern hinterlassen. Ich habe ihre Stimmen gehört, ihr Lachen und ihre Schreie, ich habe ihr Glück und ihre Trauer miterlebt.

Erst 1889 kam es zu einer Veränderung, die mir für immer ein neues Aussehen prägte. Mein neuer Meister wurde Josef Šolc, der Schatzmeister der Záložní úberové banka. Er war ein aktiver und moderner Mann mit einem Geist des Fortschritts. Mit Vision und Energie hat er einen großartigen Umbau in Angriff genommen, der mir neues Leben eingehaucht hat. Nach den Plänen des Architekten Viktor Weinhengst entstand daraus ein elegantes Mietshaus. Die alten Holztrennwände verschwanden und wurden durch neue Ziegelwände ersetzt. An den Stellen, wo einst die Ställe standen, entstanden gemütliche Wohnungen. Ich habe auch moderne Annehmlichkeiten bekommen, von denen meine Vorbesitzer nicht einmal geträumt haben – Wasserversorgung, Abwasser, Gasbeleuchtung.

Die Šolcs waren die ersten, die mir ein neues Gesicht gaben, das Gesicht einer modernen Stadt. Und auch wenn später noch andere Veränderungen kamen, andere Rekonstruktionen, blieb ihr Erbe für immer in meinen Wänden verankert.

Mit Beginn des neuen Jahrhunderts, dem Jahr 1900, erlebte ich Veränderungen nicht nur in meinen Mauern, sondern im Leben von ganz Hradec Králové. Die ersten Autos fuhren auf die Straße, in den Häusern ging elektrisches Licht an und die Klänge von Grammophonen und Klavieren hallten durch die Luft. Auch ich veränderte mich und passte mich an die neue Ära an. Die Schulkinder zogen aus und meine Wohnungen waren voller Mieter – Familien mit Kindern, alleinstehende Männer, Handwerker und Künstler. Ich habe ihre Geschichten gehört, ihr Lachen und Weinen, ich habe ihr Leben miterlebt.

Im Jahr 1921 starb Frau Anna Šolcová und ich ging in den Besitz ihrer Erben über. Es waren Menschen aus verschiedenen Teilen des Landes, mit unterschiedlichen Schicksalen und Interessen. Gemeinsam haben sie sich um mich gekümmert, meine Fassade repariert, die Fenster ausgetauscht und mich in gutem Zustand gehalten. Während des Krieges, im Jahr 1940, ließ Marie Šolcová, verheiratet mit Hodková, meine Fassade reparieren, damit ich auch in diesen schwierigen Zeiten würdevoll aussehen würde. Und ein Jahr später musste auch die Kanalisation repariert werden, denn der Zahn der Zeit hatte auch mein Inneres zerfressen.

Nach dem Krieg wurde ich zum Zuhause vieler Familien. In meinem Erdgeschoss eröffneten ein Stoffgeschäft und eine Hutmacherwerkstatt, in denen elegante Hüte genäht wurden. In den 1950er Jahren zog das Landesunternehmen Textila ein und richtete in meinen Räumlichkeiten ein Geschäft und eine Werkstatt ein. Damals war ich voller Leben, Kinderlachen hallte durch meine Wohnungen, die Flure dufteten nach gebratenem Fleisch und aus den Fenstern drang Musik.

Im Jahr 1964 gab es Überlegungen, meinen Hinterhofflügel abzureißen, doch dieser scheiterte letztendlich. Ich war froh, den Menschen, die in meinen Mauern ihr Zuhause gefunden haben, weiterhin Zuflucht zu bieten. In den Siebzigern stieg ich in die Staatsverwaltung ein. Ich war bereits im fortgeschrittenen Alter, meine Wände trugen die Spuren der Zeit und meine Balken begannen nachzugeben. Dennoch war ich für den Wiederaufbau bestimmt, weil meine historischen und architektonischen Werte unbestreitbar waren.

Nach der Samtenen Revolution gelangte ich wieder in Privatbesitz. Im Jahr 1993 begann meine große Restaurierung. Mir wurde ein gemütliches Gästehaus „U svatého Lukáše“ eingerichtet. Die Arbeiten wurden 1998 abgeschlossen und ich öffnete voller Stolz meine Türen für neue Gäste. Im Jahr 1999 wurde zusätzlich eine Terrasse im Dachgeschoss gebaut, die mir zusätzlichen Wohnraum verschaffte. Im Jahr 2014 wechselte ich erneut den Besitzer und arbeite auch heute wieder fleißig daran, weiterhin Menschen zu dienen und ihre Lebensgeschichten mitzuerleben.

 Ich bin ein Haus, das sich der Zeit anpasst, aber seine Vergangenheit nie vergisst. Ich bin ein Haus, das mit Hradec Králové, der Stadt, zu der ich gehöre, lebt und atmet. Und obwohl ich im Laufe der Jahrhunderte durch viele Hände gegangen bin, habe ich in jedem von ihnen ein Stück Herz, ein Stück Geschichte gefunden, das mich geprägt und zu dem gemacht hat, was ich heute bin.